Po několika létech v zaměstnání, když se naší firmě změnil majitel, jsem byla povolána k šéfovi a tam mi oznámili, že buď se budu muset odstěhovat s firmou na Moravu, nebo dostanu odstupné a budu si muset najít jinou práci. Po mnohaletém zaměstnání mne informace nejprve potěšila (hurá, konečně si pár týdnů odpočinu a nebudu muset vstávat), ale když jsem si uvědomila, že již zřejmě nebudu dělat práci, která mne bavila, byla jsem trochu rozpačitá. A to jsem ještě netušila, co mne čeká na úřadě práce…
Chvíli jsem byla doma a užívala si volna, ale po několika týdnech mne začaly pronásledovat chmurné myšlenky, co budu dělat, když novou práci nenajdu a že jsem vlastně již nepotřebná. Protože jsem ze školy již znala dva jazyky, rozhodla jsem se, že se pustím do dalších dvou, tedy angličtiny a francouzštiny. Ta mne po nějakém čase přestala bavit, protože je těžká a není pro ní moc uplatnění., ale do angličtiny jsem se pustila s vervou a začala dělat pokroky.
Jediná věc mne trochu trápila, že když jsem potkala nějakého anglicky mluvícího cizince, nerozuměla jsem mu zhola nic. Potřebovala jsem začít mluvit a rozumět. Nejdříve jsem si pouštěla filmy v originále a potom jsem potkala dlouholetou známou, která mi dala dobrou radu: „Chceš mluvit? Jdi tam, kde rodilí mluvčí po celý týden mluví a mluví a žáci nemají šanci mluvit česky, ale musí všechno vyjadřovat v angličtině“. A tak jsem si našla týdenní kurz, na který mě odvezli do Jižních Čech a já mluvila a poslouchala a mluvila a poslouchala a… Po návratu domů jsem i na vlastního manžela mluvila anglicky.
Nedlouho na to jsem dostala z Úřadu práce kontakt na firmu, která vyžadovala znalost jazyka nejen písmem, ale i slovem, byla jsem přijata. Konečně! A po zkušební době mi dokonce zvýšili plat.